Číslo, na kterém stojí celý problém #

Zlato má hustotu 19,32 gramu na centimetr krychlový. Wolfram 19,25.

Rozdíl je šestatřicet setin procenta.

V tom jediném čísle je obsažené celé moderní padělatelství drahých kovů. Starší podvrhy stavěly na olovu nebo mědi a prozradily se samy — kus zlata a stejně velký kus mědi se liší natolik, že to pozná i laik s kuchyňskou váhou. Wolfram tuhle obranu vypnul.

Klasický postup, kdy se předmět zváží, ponoří do vody a z vytlačeného objemu se dopočítá hustota, má v praxi chybu větší než těch 0,36 %. Slitek s wolframovým jádrem tím projde. A protože wolfram je levný a zlato ne, vyplatí se to.

Obvyklý způsob provedení je nudný a účinný: skutečný zlatý slitek se provrtá, dovnitř se vloží wolframové tyčinky a otvor se zavaří stejným zlatem. Zvenčí je to zlato. Uvnitř většinou taky, ale jen do hloubky několika milimetrů.

Proč rentgen nestačí #

Zkoumání předmětu ruční rentgenfluorescenční analýzou
Rentgenová fluorescence v praxi. Na snímku se jí zkoumá rukopis ze 18. století — stejná metoda se používá i na kovy, a stejně tak čte jen povrch. Foto: Shawn Miller / Library of Congress, CC0.

První reakce bývá, že se to přece dá změřit rentgenem. Přístroje pracující na principu rentgenové fluorescence — z těch používaných v praxi jde například o ruční analyzátory řady Vanta — přečtou složení kovu za pár vteřin a s laboratorní přesností.

Problém je v tom, jak hluboko se dívají.

Rentgenová fluorescence u zlata pronikne zhruba jeden až dvacet mikrometrů, podle měřeného prvku a nastavení nanejvýš několik desítek. Mikrometr je tisícina milimetru. Jinými slovy: přístroj popíše naprosto přesně slupku tenčí než list papíru a o tom, co je pod ní, neřekne nic.

Proti pozlacené mosazi je to skvělý nástroj — ta se prozradí okamžitě. Proti slitku s wolframem uprostřed a poctivým zlatem po obvodu je to nástroj, který s naprostou jistotou potvrdí, že povrch je pravý.

A přesně o to padělateli jde.

Co se dívá skrz #

Aby se dalo poznat, co je uvnitř, musí měření projít celou tloušťkou. Na tom staví přístroje, které místo chemického složení měří elektrické vlastnosti kovu.

Princip je jednoduchý. Cívka vytvoří nízkofrekvenční elektromagnetické pole, to prostoupí materiálem a přístroj sleduje, jak se v něm chová — jak kov vede proud a jaký klade odpor. Každý kov a každá slitina má tuhle vlastnost jinou a měří se napříč celým objemem, ne po povrchu. Wolframové jádro pod zlatou vrstvou se tím projeví, protože elektricky se chová úplně jinak než zlato.

Jeden důležitý dodatek, který výrobce sám uvádí a prodejci ho někdy zamlčí: je to screeningový nástroj, ne určovač složení. Přístroj neřekne „tohle je zlato”. Řekne „tohle se chová jinak, než by se mělo chovat to, co jsi mi zadal”. Uživatel tedy musí předem vědět, co má mít v ruce. Odhalí podvrh, nenahradí odborníka.

Dvě věci, které zvládne každý #

Než se dojde na přístroje, existují dva testy, které nestojí nic.

Magnet. Zlato ani stříbro nejsou magnetické — jsou diamagnetické, silný neodymový magnet se k nim nesmí přichytit. Když se přichytí, je hotovo, dál se nemusí zkoumat.

Má to ale jednosměrnou platnost, kterou je nutné říct nahlas: magnet umí padělek vyloučit, ne potvrdit. Wolfram na magnet nereaguje o nic víc než zlato. Test tedy vyřadí ty nejlínější podvrhy a proti tomu skutečnému problému je bezmocný.

Poklep. Takzvaný ping test spočívá v tom, že se mince nebo slitek rozezní a poslouchá se tón. Zlato a stříbro vydají čistý, spíš hlubší zvuk, který doznívá jednu až tři vteřiny. Obecné kovy klapnou krátce a tupě.

Tady se běžně vysvětluje, že to souvisí s hustotou — a to je nesmysl, protože hustotu má wolfram skoro stejnou. Skutečná příčina je tuhost materiálu. Zlato má modul pružnosti kolem 79 gigapascalů, wolfram zhruba 411. Wolfram je tedy víc než pětkrát tužší, a proto zní výš a kratčeji. Není to o tom, kolik kov váží, ale jak snadno se rozkmitá.

Poklep je proto překvapivě dobrý test, ale ne neomylný. Dobře udělaný padělek s dostatečnou vrstvou zlata může znít přijatelně a lidské ucho není měřidlo.

Obal jako součást ceny #

U investičních slitků se dnes hodně spoléhá na ochranné prvky přímo v obalu. Nejznámější je Kinebar — bezpečnostní provedení švýcarské rafinérie Argor-Heraeus, které nese na povrchu difrakční hologram s rytím mělčím než půldruhého mikronu. Používá se od prosince 1993.

Drobnost pro přesnost: samotná holografická technologie není vynálezem rafinérie, ta ji licencuje od specializované švýcarské firmy a na slitky ji aplikuje. Na bezpečnosti to nic nemění, ale „hologram od Argor-Heraeus” je zkratka, ne fakt.

Slitky se prodávají zataveny v blistru s certifikátem a platí zásada, že se neotvírá. Otevřený nebo poškozený obal znamená, že prvek, na kterém stojí důvěra, je pryč, a kus se musí ověřovat znovu.

A tady jedna věc, kterou často uslyšíte a která neplatí: že poškozený blistr stojí paušálně tři až pět procent z výkupní ceny. Žádná taková sazba neexistuje. České výkupy to řeší individuálně — někteří to výslovně píší, že cenu stanoví odborným posouzením podle rozsahu poškození, jiní poškozené kusy do zvýhodněného výkupu neberou vůbec. U drobného promáčknutí to může být pár procent, u rozřezaného obalu podstatně víc. Jediné, co lze říct obecně, je že se to nevyplatí.

Praktický postup #

Pro někoho, kdo kupuje pár uncí ročně, dává smysl tahle posloupnost.

Začít zdrojem. Nákup u obchodníka, který kus i po letech vezme zpět, řeší většinu problému dřív, než vznikne. Padělky se objevují hlavně tam, kde je cena nápadně dobrá a prodávající nemá historii — což je stejný signál, jaký popisuje text o levném zlatě.

Neotvírat blistr. Nikdy, ani ze zvědavosti.

Doma udělat magnet a poklep. Zabere to minutu a chytí to hloupé pokusy.

U větších částek nebo u čehokoli koupeného mimo zavedeného obchodníka nechat kus projít přístrojem — takové ověření dělají specializované výkupy a numismatické firmy, v Praze například AUREA Numismatika. Rozumné pracoviště kombinuje rentgen na povrch a vodivostní měření skrz materiál, protože ani jedno samo o sobě nestačí.

A hlavně: nečistit. Ať už je kus pravý, nebo ne, čištění hodnotu jen sráží a u sporného kusu navíc zničí stopy, podle kterých by se dalo poznat, co se s ním dělo.

U sběratelských mincí je situace o něco jiná, protože tam kromě kovu rozhoduje ražba, opotřebení a varianta — a padělek se často pozná dřív podle nich než podle materiálu. To rozebírá text o tom, jak poznat hodnotnou minci.

Zdroje #

Související #