Když pero přežilo říši #

Představte si předmět, který na první pohled vypadá jako silnější jehlice — kousek bronzu s ostrým hrotem na jednom konci a plochou lopatkou na druhém. Nic, co by vzbudilo úžas v muzejní vitríně. Nic, za co by sběratel zaplatil cenu římského aurea. A přesto právě tenhle nenápadný kousek kovu — stylus, latinsky stilus — drží v sobě jeden z nejpozoruhodnějších příběhů kontinuity v celých dějinách civilizace. Název tohoto psacího nástroje totiž přečkal pád Západořímské říše, přečkal středověk, přečkal tiskařský lis, psací stroj i biro — a roku 2015 se v plné slávě vrátil na scénu, když Tim Cook na pódiu v San Franciscu představil Apple Pencil, „stylus pro iPad Pro”. Dva tisíce let jedno slovo. Dva tisíce let jeden princip: hrotem na plochu, myšlenka se stává záznamem.

Dnes se podíváme na jeden konkrétní exemplář římského bronzového stylusu z 1.–2. století n. l. Ale jeho příběh nás zavede daleko za hranice jednoho artefaktu — k pompejským freskám, k dojemné narozeninové pozvánce z britského pohraničí, k otázce, jak gramotní vlastně Římané byli, a nakonec i k překvapivé paralele mezi drobnými kovovými předměty antického každodenního života: stylusy a mincemi.

Svět, ve kterém se psalo voskem #

Římská říše v 1.–2. století n. l.: zlatý věk komunikace #

Abychom pochopili, proč byl stylus tak všudypřítomný, musíme se nejprve podívat na svět, který ho potřeboval. Období 1.–2. století n. l. — zhruba od vlády císaře Augusta po smrt Marka Aurelia roku 180 — bývá označováno jako Pax Romana, dvě staletí relativního míru a prosperity, kdy Římská říše dosáhla svého největšího územního rozsahu a hospodářského rozkvětu.

Říše fungovala jako obrovský administrativní organismus. Od Británie po Egypt, od Lusitánie po Mezopotámii — všude bylo třeba psát. Psali se edikty, vojenské rozkazy, daňové záznamy, obchodní smlouvy, soukromé dopisy, milostné vzkazy i škrabavé nápisy na zdech hospod. Římská civilizace byla civilizací písma v míře, kterou antický svět do té doby neznal. A zatímco monumentální nápisy se tesaly do kamene a důležité dokumenty se psaly inkoustem na papyrus nebo pergamen, obrovská většina každodenní písemné komunikace probíhala prostřednictvím jednodušší a levnější technologie: voskových tabulek a stylusu.

Vosková tabulka: laptop starověku #

Vosková tabulka (tabula cerata, množné číslo tabulae ceratae) nebyla nic komplikovaného. Šlo o plochou destičku ze dřeva — nejčastěji buku, javoru nebo citrusového dřeva — s mělkým vybraným polem uprostřed, které bylo vyplněno vrstvou včelího vosku, obvykle zbarveného do černa přídavkem sazí nebo do červena přídavkem rumělky. Vyvýšený okraj destičky chránil voskovou plochu, když se tabulky skládaly na sebe.

Jednotlivé tabulky se spojovaly po dvou (tzv. diptych), po třech (triptych) nebo i ve větším počtu — vznikala tak jakási primitivní „kniha” s „listy”, které bylo možno otvírat a zavírat. Spojení zajišťovaly kožené řemínky nebo kovové panty protažené otvory na okrajích destiček. Vznikl tak předmět, který nejednomu historikovi připomněl — a právem — pozdější notebook, ba dokonce laptop: přenosný, otvírací, znovupoužitelný záznamový nástroj.

A přesně pro tento nástroj existoval stylus.

Jak stylus fungoval #

Ostrým hrotem se psalo, druhá strana sloužila jako “guma”, kterou bylo možné opravit chybu, nebo zahladit původní text a tabulku znovu použít.

Takhle to shrnul ve svém pitchi Jiří George Rain — a je to přesně výstižné. Princip byl geniální ve své jednoduchosti: ostrým koncem jste do měkkého vosku vyrývali písmena (přesněji vdlabávali — voskové písmo mělo charakteristický hranatý duktus, protože oblé tahy se ve vosku dělaly obtížně), a když jste udělali chybu nebo nepotřebovali starý text, otočili jste stylus a plochou lopatkou na opačném konci jste vosk uhladili zpět do roviny. Tabula rasa — „vyhlazená tabulka” — se stala jedním z nejslavnějších latinských rčení, které dodnes používáme, aniž bychom si uvědomovali, že jde o doslovný popis fyzického aktu: vzít stylus a zahladit vosk.

Tento systém měl obrovské výhody. Vosk byl levný, dřevo dostupné, a celý „nosič” se dal použít znovu a znovu, prakticky neomezeně. Papyrus se musel dovážet z Egypta a byl drahý; pergamen vyžadoval složitou výrobu z kůže. Voskové tabulky si mohl dovolit každý — od císaře po školáka.

Anatomie bronzového stylusu: náš exemplář pod lupou #

Materiály a tvary #

Náš exemplář pochází z doby římské — jsme cca v 1.–2. století n. l.

Stylus, který zde představujeme, je vyroben z bronzu — slitiny mědi a cínu, která byla v římském světě naprosto dominantním materiálem pro drobné kovové předměty denní potřeby. Bronz byl tvrdší než čistá měď, dobře se odléval, dal se zdobit a relativně odolával korozi, což je důvod, proč se nám tyto předměty dochovaly v tak hojném počtu.

Římské stylusy se ovšem nevyráběly jen z bronzu. Archeologický záznam zná exempláře ze železa (nejlevnější varianta, bohužel nejméně odolná korozi, a proto vzácněji dochovaná), z kosti a slonoviny (pro zámožnější uživatele — hrot býval v takovém případě kovový, zasazený do kostěného těla), a v ojedinělých případech dokonce ze stříbra nebo zlata — luxusní předměty, které sloužily spíše jako statusový symbol než jako každodenní pracovní nástroj. Plinius Starší (Naturalis Historia, XXXIII) zmiňuje stříbrné stylusy jako součást vybavení bohatých domácností.

Typický bronzový stylus z 1.–2. století n. l. měřil přibližně 10 až 15 centimetrů na délku — náš exemplář se pohybuje v tomto rozmezí. Průřez těla býval kruhový, čtvercový nebo šestihranný, někdy s jemnými rýhami či vruby pro lepší úchop, obdobně jako moderní pera mívají gumovou grip zónu. Hrot se zužoval do ostré špičky, zatímco opačný konec — ona Rainem zmíněná „guma” — měl podobu ploché lopatky, spatuly, případně trojúhelníkového rozšíření. Právě tvar tohoto rozšíření, spolu s profilem těla, pomáhá archeologům stylusy datovat a přiřazovat ke konkrétním regionálním výrobním tradicím.

Jak se stylus vyráběl #

Bronzové stylusy se vyráběly dvěma základními technikami. Jednodušší kusy se odlévaly do hliněných nebo kamenných forem, poté se opracovaly pilníkem a leštily. Kvalitnější exempláře se kuly z bronzového prutu za tepla, což umožnilo jemnější tvarování a dekoraci. Na stylusech z bohatších nálezových kontextů — například z Pompejí nebo z vojenských táborů na limes Romanus — nacházíme zdobení v podobě soustředných kroužků, ozdobných „uzlíků” na dříku, ba i drobných stříbrných nebo mosazných inkrustací.

Stylus jako numismatický bratranec #

Na první pohled se může zdát, že stylus nemá s numismatikou nic společného. Ale zamysleme se: obě kategorie předmětů — mince a stylusy — jsou drobné kovové artefakty antického každodenního života, vyráběné ze slitin mědi (bronzové mince, bronzové stylusy), nalézané na stejných lokalitách, ve stejných nálezových kontextech. Legionář, který na Dunaji zaplatil za misku kaše svým sestertiem, si do voskové tabulky zaznamenal účet pomocí stylusu uloženého ve stejné brašně. Obchodník v Ostii zapečetil kontrakt zapsaný na triptych — a cenu vyplatil v denárech. Mince i stylusy procházely stejnýma rukama, ležely ve stejných troskách a vypovídají o stejném světě.

Není náhoda, že na aukčních domech specializovaných na antické předměty se stylusy objevují v kategoriích „římské bronzy” nebo „antický každodenní život” hned vedle bronzových mincí, fibul, prstenů a lamp. Pro sběratele, který se zajímá o hmotnou kulturu starověkého Říma, je stylus stejně fascinujícím svědkem jako as nebo quadrans.

Kde stylus potkáváme: fresky, naleziště, osobní příběhy #

Pompejské fresky: žena se stylusem #

Pro zajímavost přidávám ještě 3 dobové fresky, na kterých můžeme stylus také najít…

Rain tímto odkazuje na jedny z nejslavnějších obrazů antického malířství. Nejznámější z nich je bezesporu freska tradičně označovaná jako „Sapfó” (nebo také „Mladá žena s voskovými tabulkami”), nalezená v Pompejích v tzv. Insula Occidentalis, dnes uchovávaná v Národním archeologickém muzeu v Neapoli (inv. č. 9084).

Freska vznikla pravděpodobně kolem roku 55–79 n. l. — tedy v přesně tom období, z něhož pochází i náš bronzový exemplář. Je to vzácný moment, kdy se hmotný artefakt (stylus v ruce) a jeho obrazová reprezentace (stylus na fresce) setkávají v identickém čase a prostoru. Potvrzuje to, že stylus nebyl žádný specializovaný nástroj — byl to předmět tak běžný, že se dostal na portrét jako atribut vzdělanosti a kultivovanosti, jako symbol, kterým se majitelka domu chtěla prezentovat návštěvníkům.

Další pompejská freska, známá jako „Terentius Neo a jeho žena” (inv. č. 9058, totéž muzeum), ukazuje manželský pár — muž drží svitek papyru a žena opět voskové tabulky se stylusem. Je to obraz z domu pekaře, nikoli aristokrata. Gramotnost, jak vidno, nebyla v Pompejích výsadou elity.

Třetí freska, na kterou Rain poukazuje, zobrazuje mladého muže s diptychem — další variace téhož tématu. Stylus a voskové tabulky se zkrátka staly jakýmsi pompejským „selfie s knihou”: signálem, že portrétovaná osoba patří ke kultivované, gramotné společnosti.

Pompeje: město zamrzlé v čase i vosku #

Význam Pompejí pro naše poznání antického stylusu je klíčový. Výbuch Vesuvu 24. srpna roku 79 n. l. (nebo možná v říjnu téhož roku, jak naznačují novější výzkumy) zakonzervoval město v okamžiku jeho každodenního fungování. Mezi tisíci předmětů vybavenými z vulkanického popela jsou desítky bronzových stylusů — v domech, v obchodech, v lázních, na ulicích. Některé byly nalezeny spolu s dochovanými zbytky voskových tabulek, na nichž byl vosk zčásti zachován žárem transformovaný, ale stále čitelný.

Nejslavnější pompejský nález tohoto druhu je soubor 153 voskových tabulek z domu bankéře Lucia Caecilia Iucunda, datovaný do let 27–62 n. l. Tabulky obsahují finanční záznamy — stvrzenky o zaplacení, aukční protokoly, dlužní úpisy. Jsou psány kurzivním latinským písmem vyrytým stylusem do vosku a představují fascinující okno do ekonomického života římského provinčního města. Jména, částky, data — vše zapsáno ostrým bronzovým hrotem do tenké vrstvy včelího vosku. Některé tabulky byly „zapečetěny” — svázány provázkem a opatřeny voskovými pečetěmi svědků, takže fungovaly jako právně závazné dokumenty.

Pozoruhodné je i graffiti na pompejských zdech. Mezi tisíci nápisy — politickými hesly, milostným vyznáním, sprostými žerty, provozními informacemi — se nacházejí i takové, které byly zjevně vyryty stylusem přímo do omítky. Hrot, určený pro vosk, si poradil i s měkkou římskou maltou. Jeden takový nápis — latinská básnička o pomíjivosti věcí — ilustruje, jak hluboce byl stylus spjat s římským každodenním životem: byl vždy po ruce, vždy připraven zaznamenat myšlenku, ať už na voskovou tabulku, nebo na zeď hospody.

Vindolanda: narozeninová pozvánka z konce světa #

Přesuňme se o dva tisíce kilometrů na sever a o pár desítek let kupředu. Na severu Anglie, těsně pod linií Hadriánova valu, leží ruiny římského vojenského tábora Vindolanda. Od počátku 70. let 20. století zde probíhají systematické vykopávky, které přinesly jeden z nejpozoruhodnějších epigrafických nálezů římské doby: Vindolandské tabulky (Vindolanda tablets).

Na rozdíl od pompejských voskových tabulek jde v tomto případě převážně o tenké dřevěné destičky (o tloušťce pouhého milimetru, zhruba velikosti moderní pohlednice), na které se psalo inkoustem pomocí rákosového nebo ptačího brku. Vosk by na britském severu zřejmě příliš tvrdl v zimních měsících, a tak si zde posádka přizpůsobila technologii místním podmínkám. Přesto se ve Vindolandě nalezly i klasické voskové tabulky a stylusy — obojí dokazuje, že oba systémy existovaly paralelně.

Nejslavnější z vindolandských dokumentů — a bezesporu jeden z nejdojemnějších textů celé římské doby — je tabulka č. 291: narozeninová pozvánka od Claudie Severy pro její přítelkyni Sulpicii Lepidinu, manželku velitele tábora Cerialis. Text zní (v překladu):

„Claudia Severa své Lepidině pozdrav. Srdečně tě zvu, sestro, k oslavě mých narozenin 11. září. Přijď, bude to pro mě o to radostnější, když přijedeš. Pozdravuj svého Cerialis. Můj Aelius a můj malý syn ti posílají pozdravy. Budu tě čekat, sestro. Buď zdráva, sestro, má nejdražší duše, jak já ti přeji dobré zdraví.”

Dopis je psán dvěma různými rukopisy — hlavní text zřejmě diktovala Claudia Severa písaři, ale poslední řádky („Budu tě čekat, sestro. Buď zdráva, sestro, má nejdražší duše…”) připsala vlastní rukou. Je to pravděpodobně nejstarší dochovaný rukopis ženy v latině. A ačkoli konkrétně tento text byl psán inkoustem na dřevěnou destičku, nikoli stylusem do vosku, dokládá prostředí, v němž stylus působil: svět osobní korespondence, důvěrných vztahů, každodenních radostí a povinností — dva tisíce let starý, a přesto srozumitelný a lidský.

Bloomberg tabulky: stylusy z londýnského City #

Ještě jeden nález si zaslouží pozornost. V letech 2010–2014 při stavbě nové londýnské centrály agentury Bloomberg byly odkryty základy římského Londinia — a s nimi přes 400 voskových tabulek, dnes známých jako Bloomberg tablets. Datují se od roku 43 n. l. (tedy od samého počátku římské přítomnosti v Británii) do 2. století n. l. Obsahují právní dokumenty, finanční záznamy — a jedno z nejstarších dochovaných zapsání jména „Londinium” vůbec.

Spolu s tabulkami byly nalezeny desítky stylusů — bronzových i železných — v přesně tom stavu, v jakém je jejich majitelé odložili před necelými dvěma tisíci lety. Výzkum těchto nálezů probíhá dodnes a představuje nejucelenější sondu do římské písařské praxe na území Británie.

Gramotnost v římském světě: kdo vlastně psal? #

Otázka, která nemá jednoduchou odpověď #

Historici se dlouho přeli — a stále přou — o míru gramotnosti v Římské říši. Tradiční odhady se pohybují v rozmezí od pesimistických 5–10 % (William V. Harris, Ancient Literacy, 1989) po optimističtější 20–30 % populace schopné alespoň základního čtení a psaní (Alan K. Bowman, Greg Woolf, Literacy and Power in the Ancient World, 1994). Pravda je zřejmě někde uprostřed a lišila se dramaticky podle regionu, sociální vrstvy, pohlaví a období.

Co je ovšem nesporné: Římská říše vytvořila prostředí, v němž bylo písmo všudypřítomné. I člověk, který sám neuměl psát, žil obklopen nápisy — na budovách, na mincích (a zde se vracíme k numismatice: každá římská mince nesla opis, legendu, která byla textem), na náhrobcích, na amforách s olivovým olejem, na kanalizačních trubkách. Písmo bylo součástí vizuální kultury v míře, která v Evropě nebyla překonána až do vynálezu knihtisku.

Škola a stylus #

Římské děti — alespoň ty ze středních a vyšších vrstev, a v městském prostředí i mnohé z nižších — se učily psát právě na voskových tabulkách pomocí stylusu. Učitel (magister ludi) předepsal vzorový text, žák ho opisoval. Chyba? Otočit stylus, zahladit, zkusit znovu. Tabula rasa. Bylo to ekologické a ekonomické — žádný zmařený papyrus, žádný promrhaný pergamen. Dá se říci, že vosková tabulka byla „mazací tabulkou” antického světa, předchůdkyní školní břidlicové tabulky i moderního whiteboardu.

Quintilianus (Institutio Oratoria, I, 1, 27) doporučoval, aby děti nejprve obkreslovaly písmena vyříznutá do voskové tabulky — jakési „vodící linky” vryté do vosku předem učitelem, které dětský stylus sledoval jako v kolejích. Až po zvládnutí motoriky přecházel žák k volnému psaní.

Seneca zase ve svých Dopisech Luciliovi používá stylus a voskovou tabulku jako metaforu pro formování charakteru: mysl je měkký vosk, zkušenost je hrot stylusu, a filosof musí umět svou mysl „zahladit” a začít psát znovu — lepší verzi sebe sama.

Stylus jako zbraň #

Stylus nebyl jen nevinný psací nástroj. Ostrý bronzový nebo železný hrot představoval v rukou rozhodného muže smrtící zbraň. Nejslavnější případ zaznamenal Suetonius (Vita Divi Iulii, 82): během atentátu na Julia Caesara v březnových idách roku 44 př. n. l. se Caesar údajně bránil spiklencům jediným předmětem, který měl po ruce — svým stylusem. Probodl jím ruku senátora Casca, prvního z útočníků.

Tato epizoda — ať už je historicky spolehlivá, nebo je pozdější literární konstrukcí — dokazuje, že stylus byl vnímán jako předmět, který měl každý vzdělaný Říman neustále při sobě. Byl to osobní nástroj, něco jako „každodenní nosič” (everyday carry v moderním žargonu), stejně samozřejmý jako klíče, peníze nebo kapesní nůž.

Od vosku k iPadu: dvoutisíciletá cesta jednoho slova #

Etymologie, která přežila vše #

Jeho přímým “potomkem” jsou dnešní stylusy využívané pro práci na tabletu.

Rainova poznámka si zaslouží rozvedení, protože příběh slova stilus / stylus je skutečně pozoruhodný. Latinské slovo stilus (klasická podoba; varianta stylus s řeckým ypsilonem se prosadila ve středověku a renesanci pod vlivem mylné etymologické asociace s řeckým stylos — „sloup”) původně označovalo prostě kůl, tyčku, bodec. Přeneseně pak psací nástroj — a odtud, dalším metonymickým posunem, i způsob psaní, tedy „sloh”, „styl”. Když dnes řekneme, že někdo má „dobrý styl”, nevědomky odkazujeme k ruce, která drží bronzový hrot nad vrstvou vosku.

Středověk: stylus přežívá, vosk také #

Po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l. voskové tabulky nezanikly — přetrvaly v klášterní a obchodní praxi po celý raný a vrcholný středověk. Dochovaly se voskové tabulky z merovejské a karolinské éry, z byzantského prostředí, dokonce i z pozdně středověkých italských a francouzských měst. Účetní knihy florentských obchodníků z 13.–14. století stále používaly voskové tabulky pro běžné záznamy, zatímco trvalé zápisy se přepisovaly inkoustem na pergamen.

Stylus v tomto období přežíval jako fyzický předmět — byť se měnil materiál (stále častěji železo nebo mosaz) a tvar (některé středověké stylusy mají na jednom konci kříž, jiné se tvarově blíží pozdějším pečetním nástrojům).

Renesance a nový smysl slova #

V renesanci se latinské stilus/stylus definitivně přeneslo z fyzického nástroje na abstraktní pojem — literární a umělecký styl. „Stylus Ciceronis” už neznamenal Ciceronův psací hrot, ale jeho způsob vyjadřování. A zatímco voskové tabulky v 15.–16. století konečně ustoupily papíru a brkovým perům, slovo stylus žilo dál.

20. a 21. století: návrat hmotného stylusu #

Palm Pilot (1996) — první masově rozšířený PDA — se ovládal plastovým stylusem po dotykovém displeji. Princip byl překvapivě blízký antickému předobrazu: hrotem po ploše, gesto se stává záznamem. Když Steve Jobs v roce 2007 při uvedení prvního iPhonu prohlásil slavné „Who wants a stylus?” a vsadil na ovládání prstem, zdálo se, že je stylus mrtev. Ale v roce 2015 Apple představil Apple Pencil — a slovo stylus se vrátilo do hlavních zpráv.

Samsung Galaxy Note, Microsoft Surface Pen, Wacom tablety pro grafiky — to vše jsou „stylusy” v přímé etymologické linii od bronzového hrotu z 1.–2. století n. l. A princip je stále týž: hrot na plochu, myšlenka se stává záznamem. Jen vosk nahradilo sklo, a bronz lithium-iontová baterie s tlakovým senzorem.

Co nám stylus říká o své době — a o té naší #

Předměty, které přežívají #

Historikové materiální kultury někdy rozlišují mezi předměty reprezentativními a předměty utilitárními. Mince patří někam na pomezí — mají praktickou funkci (platidlo), ale nesou i propagandistický obraz, umělecké zpracování, politické poselství. Stylus je naproti tomu čistě utilitární předmět — nemá žádné propagandistické ambice, žádný obraz císaře, žádnou legendu. A přesto je historicky mimořádně cenný právě svou „obyčejností”. Říká nám něco, co monumentální architektura nebo vojenské triumfy říci nemohou: jak vypadal běžný den.

Stylus nám říká, že Římané psali. Hodně. Každodenně. Na ulici, v lázních, v kasárnách, doma, v posteli. Říká nám, že existoval masový trh s psacími potřebami — tisíce řemeslníků po celé říši vyráběly tisíce stylusů ročně. Říká nám, že informace — finanční, právní, osobní, milostné — nebyly uchovávány jen v paměti, ale na fyzických nosičích, a že tyto nosiče byly mazatelné a znovupoužitelné — tedy že informace měly expirační dobu, že se počítalo s tím, že záznam bude smazán a nahrazen novým.

V tomto smyslu je vosková tabulka se stylusem nejen předchůdkyní papíru a pera, ale i předchůdkyní digitálního displeje: média, jehož obsah se neustále mění, překrývá, aktualizuje.

Gramotnost jako infrastruktura #

Existence masově vyráběných stylusů — a jejich přítomnost v domácnostech pekaře stejně jako patricijů — nám také říká něco o infrastruktuře gramotnosti. Tak jako dnes nemůžeme mluvit o digitální gramotnosti bez hardware (počítačů, telefonů, tabletů), nemohla existovat římská gramotnost bez hardware psaní — tedy bez voskových tabulek a stylusů. Tyto předměty nebyly luxusním zbožím, ale standardním vybavením, a jejich masová výroba a distribuce je jedním z důkazů, že Římská říše gramotnost aktivně podporovala, nebo přinejmenším nevytvářela bariéry pro její šíření.

Paralelní svědci: mince a stylusy #

Jak již bylo naznačeno, mezi mincemi a stylusy existuje fascinující paralela. Obojí jsou drobné kovové předměty. Obojí vyráběné ve velkém. Obojí nesoucí informaci — mince vizuální (portrét, legenda), stylus umožňující informaci vytvářet. Obojí nalézané na stejných lokalitách, ve stejných kontextech. A obojí nám vypovídající o úrovni civilizační komplexity: společnost, která razí mince a vyrábí stylusy, je společnost s dělbou práce, s obchodem, s právním systémem, s potřebou záznamu.

Pro sběratele antických bronzů je tato paralela praktická: kdo sbírá římské bronzové mince, pravděpodobně ocení i římský bronzový stylus ve své sbírce — jako komplementární artefakt, který „mincím rozumí”, protože pochází z téhož světa.

Sběratelské úvahy: stylus na trhu dnes #

Dostupnost a ceny #

Římské bronzové stylusy patří k relativně dostupným antickým artefaktům. Díky masové produkci v římské době a odolnosti bronzu vůči korozi se jich dochovaly tisíce a pravidelně se objevují na aukčním trhu i v nabídce specializovaných obchodníků. V kategorii antických předmětů v aukčním programu je možné na stylusy narazit v sekcích „římské bronzy” nebo „antický každodenní život”.

Cenové rozmezí je široké. Jednoduchý, dobře zachovaný bronzový stylus bez zvláštní dekorace se na evropském aukčním trhu pohybuje v rozmezí 50–200 EUR (zhruba 1 200–5 000 Kč). Exempláře s dekorací — profilovaným dříkem, stříbrnou inkrustací, neobvyklým tvarem lopatky — mohou dosáhnout 300–800 EUR. Výjimečné kusy s prokazatelným nálezovým kontextem (například z dokumentovaného výzkumu na konkrétní lokalitě) nebo ze vzácnějších materiálů (stříbro, slonovina) se mohou dostat i do tisíců eur, byť jde o výjimky.

Na co si dát pozor #

Jako u všech antických bronzů, i u stylusů existuje problém padělků a replik. Jednoduchý tvar stylusu bohužel znamená, že jeho napodobení je relativně snadné. Při nákupu je vhodné dbát na:

  • Patinu: autentická starověká patina (zelená, hnědá, někdy s inkrustacemi půdních minerálů) je obtížně napodobitelná. Umělá patina bývá příliš rovnoměrná nebo „chemicky” vyhlížející.
  • Provenienci: seriózní prodejce by měl být schopen doložit původ předmětu — ze staré sbírky, z aukce, z archeologického kontextu. Předměty „z detektoru” bez bližší specifikace mohou být problematické nejen z hlediska autenticity, ale i z hlediska právního (zákony o nakládání s archeologickými nálezy se v jednotlivých zemích liší).
  • Proporce a zpracování: autentické římské stylusy mají charakteristický poměr hrotu k tělu a lopatce. Příliš masivní, příliš krátké nebo proporčně „divné” kusy zasluhují obezřetnost.
  • Srovnání s publikovanými exempláři: existují katalogy římských bronzových instrumentů (např. Nina Crummy, Colchester Archaeological Report 2: The Roman Small Finds from Excavations in Colchester 1971–9, 1983), které obsahují typologie stylusů s rozměry a fotografiemi. Porovnání s nimi je dobrým testem.

Pro české sběratele je relevantní, že římské stylusy se příležitostně nacházejí i na území Moravy, která byla v 1.–2. století n. l. v kontaktní zóně s Římskou říší — zejména v okolí Mušova a v regionu jižní Moravy, kde jsou doloženy římské vojenské aktivity (markomanské války) a obchodní kontakty. Stylusy z těchto nálezů jsou v českém kontextu zvláště cenné. V archivu realizovaných aukčních výsledků lze příležitostně dohledat i takové kusy české provenience.

Zdroje a další literatura #