Malý kámen, velký příběh #

…dnes si ukážeme další historický skvost. Můžeme si prohlédnout starověké egyptské kamenné pečetidlo ve tvaru scaraba s motivy lva a části slunečního kotouče…

Tak začíná Jiří George Rain svůj popis předmětu, který pohodlně spočine na dlani. Kousek vyřezávaného steatitu — mastku — menší než palec dospělého člověka. Kdybyste ho bez kontextu položili na stůl, vypadal by jako nenápadný přívěsek, kuriozita z antikvariátu. Jenže tento „přívěsek” je starý přes tři a půl tisíce let. Pochází z doby, kdy na Nilu vládli cizí králové, kdy se podle biblické tradice odehrávaly příběhy o Josefovi Egyptském, a kdy do vzniku prvních mincí — těch lýdských elektronových globulí — zbývalo ještě celé tisíciletí.

Scarab, tedy pečetidlo ve tvaru posvátného brouka, je jedním z nejcharakterističtějších artefaktů starověkého Egypta. Pro numismatiky a sběratele předmincovních platidel představuje fascinující předstupeň toho, co dnes chápeme jako „ražbu” — předmět, který nesl ikonografickou informaci, sloužil jako administrativní nástroj a zároveň fungoval jako amulet, osobní identifikátor a symbol moci. Náš konkrétní exemplář nás zavede do jedné z nejkontroverznějších epoch egyptských dějin: do Druhého přechodného období a vlády 15. dynastie, známé jako dynastie hyksoská.

Pojďme se podívat, co všechno nám tento „krásný malý svědek velkých příběhů” — jak ho Rain výstižně nazval — dokáže vyprávět.

Historický rámec: Egypt na přelomu Střední a Nové říše #

Sláva a rozpad Střední říše #

Abychom pochopili, odkud se na egyptském trůnu vzali cizí vládci, musíme se krátce vrátit do doby, kdy Egypt ještě pevně ovládali domácí faraoni. Střední říše (Middle Kingdom), tradičně datovaná přibližně od roku 2055 do roku 1650 př. n. l., představovala po chaosu Prvního přechodného období znovusjednocení země. Faraoni 12. dynastie — především Senusret III. a Amenemhet III. — vybudovali mocný centralizovaný stát s rozsáhlou byrokracií, vynikající literaturou a ambiciózní zahraniční politikou sahající od Núbie po Levantu.

Právě ta zahraniční politika měla nečekané důsledky. Egypt udržoval intenzivní obchodní styky s východním Středomořím. V deltě Nilu — především ve městě Avaris (dnešní Tell el-Dab’a) — se usazovaly komunity semitsky mluvících obchodníků, řemeslníků a pastevců z oblasti Levanty. Postupně, jak slábla centrální moc posledních králů 13. dynastie, tyto komunity získávaly stále větší vliv. A nakonec — kolem roku 1650 př. n. l. — se jeden z jejich vůdců prohlásil faraonem.

Hyksosové: „Vládci cizích zemí” #

Slovo Hyksosové je řecká deformace egyptského výrazu ḥqꜣ(w) ḫꜣswt — doslova „vládci cizích zemí”. Nejde tedy o etnonymum v pravém slova smyslu, ale o egyptský politický termín. Starověcí Egypťané jím původně označovali jakéhokoli cizího náčelníka, ale v kontextu Druhého přechodného období se ustálil jako pojmenování pro dynastii (či skupinu dynastií), která ovládla severní Egypt — především Dolní Egypt a deltu Nilu — zhruba v letech 1650–1550 př. n. l.

Kdo přesně Hyksosové byli z etnického hlediska? Debata trvá už déle než století. Převažující názor dnes říká, že šlo o západosemitskou populaci — příbuznou pozdějším Kanaáncům, Amoritům a dalším skupinám Předního východu. Nebyli to však homogenní „národ” v moderním slova smyslu. Archeologické nálezy z Avaridy ukazují směsici kulturních vlivů: egyptských, levantských, kyperských i egejských. Manfred Bietak, rakouský archeolog, který Tell el-Dab’u systematicky kopal od roku 1966, dokázal, že tamní osídlení mělo kanaánský charakter už dávno před tím, než se Hyksosové chopili moci — šlo o postupný proces, nikoli o náhlou invazi, jak ji popisoval antický historik Manethón (zprostředkovaně přes Josepha Flavia).

Hyksoská 15. dynastie — ta, z jejíž doby pochází náš scarab — čítala šest králů. Nejvýznamnějšími byli Chajan (Khyan) a Apepi (Apepi, řecky Apophis). Jejich jména známe právě díky scarabům — těm malým kamenným pečetidlům, která se nacházejí po celém východním Středomoří a dokládají rozsah hyksoských obchodních i diplomatických kontaktů. Chajanova jména se našla na scarabech na Krétě, v Bagdádu, v Anatolii i v Súdánu.

Přínos, který Egypt nerad přiznával #

Pozdější egyptská propaganda — zejména z doby Nové říše — líčila Hyksósy jako barbarské dobyvatele, kteří znesvětili chrámy a zotročili obyvatelstvo. Realita byla zjevně složitější. Hyksosové přijali egyptskou královskou titulaturu, uctívali boha Sutecha (kterého ztotožňovali se svým vlastním bouřkovým božstvem) a podporovali egyptské písemnictví — právě z hyksoské doby pocházejí některé nejdůležitější opisy staroegyptských literárních a matematických textů, včetně slavného Rhindova matematického papyru.

Zároveň přinesli do Egypta technologie, které zásadně změnily vojenství: válečný vůz tažený koňmi (do té doby v Egyptě prakticky neznámý), kompozitní luk s výrazně vyšším dostřelem a průrazností než prostý egyptský luk, a nové typy bronzových zbraní. Paradoxně právě tyto technologie pak použili thébští vládci 17. a 18. dynastie k tomu, aby Hyksósy z Egypta vyhnali a založili Novou říši — nejslavnější epochu egyptských dějin, dobu Thutmosovců, Hatšepsut, Achnatona a Tutanchamona.

Naše pečetidlo je cca o 300 let starší, než Tutanchamon a asi o 1000 let starší, než nejstarší mince na světě…

Rain má naprostou pravdu. Tutanchamon vládl kolem roku 1332–1323 př. n. l. Nejstarší mince — lýdské elektronové státéry — se datují nejdříve k roku 650 př. n. l. Náš scarab z 15. dynastie (1650–1550 př. n. l.) je tedy skutečně o zhruba tři století starší než „chlapec-král” a o dobré tisíciletí starší než samotný koncept mince.

Scarab: pečetidlo, amulet a klíč k egyptské administrativě #

Chepri a posvátný brouk #

Proč zrovna brouk? Odpověď leží v jedné z nejstarších a nejhlouběji zakořeněných egyptských náboženských metafor.

Skarab — přesněji vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) — je brouk, který si z hnoje válí kuličku, do které samička klade vajíčka. Pro starověkého Egypťana to byl ohromující výjev: brouk „z ničeho” vytváří dokonalou kouli, valí ji před sebou jako slunce po obloze, a nakonec se z ní — zdánlivě spontánně, ze země — zrodí nový život. Paralela se slunečním bohem, který každé ráno „vychází ze země” na obzoru, byla neodolatelná.

Egyptský bůh Chepri (Ḫprj) — bůh ranního, vycházejícího slunce — byl zobrazován právě jako skarab nebo jako muž se skarabí hlavou. Jeho jméno je odvozeno od slovesa ḫpr — „stávat se”, „vznikat”, „přicházet v existenci”. Skarab tak nebyl jen symbolem slunce; byl symbolem samotného stvoření a neustálé obnovy. Proto se stal nejoblíbenějším amuletem v celých egyptských dějinách — nosili ho živí i mrtví, králové i prostí lidé.

Anatomie scarabu: spodní strana je klíčová #

Typický egyptský scarab je malý předmět — obvykle 1,5 až 3 cm dlouhý — vyřezaný z kamene (nejčastěji steatitu, někdy z fajánse, jaspisu, karneolu, lapis lazuli nebo dokonce zlata). Vrchní strana (dorsum) zobrazuje stylizovaného brouka s charakteristickými anatomickými rysy: hlavovým štítem (clypeus), krovkami (elytra) a nohama. Stupeň detailu se liší podle období a kvality — od velmi schematických po naturalisticky propracované kusy.

Klíčová je však spodní strana (basis). Právě tam se nachází vyřezaný reliéf — jméno vlastníka, panovnické jméno, ochranné formule, náboženské symboly nebo dekorativní vzory. Tato spodní plocha sloužila jako pečetidlo: scarab se otiskoval do mokré hlíny na uzávěrech dopisů, nádob, dveří skladišť nebo hrobek. V době, kdy neexistovalo nic jako podpis nebo razítko v moderním slova smyslu, byl otisk scarabu osobní identifikací a zároveň garantem autenticity.

Náš exemplář: lev a sluneční kotouč #

Můžeme si prohlédnout starověké egyptské kamenné pečetidlo ve tvaru scaraba s motivy lva a části slunečního kotouče…

Rain popisuje scarab, jehož spodní strana nese motiv lva v kombinaci se slunečním kotoučem. Tato ikonografická kombinace je pro hyksoské období naprosto typická a nese hluboký symbolický význam.

Lev v egyptské ikonografii představoval královskou moc, ochranu a solární sílu. V kontextu scarabu je lev často zobrazován v kráčejícím nebo ležícím postoji a bývá spojen s faraonem jako „mocným lvem” — jedno z pěti tradičních jmen egyptského krále bylo Horovo zlaté jméno, které nezřídka obsahovalo lví epiteta. Lev byl zároveň spojován s bohyní Sachmet — lvicí, dcerou slunečního boha Rea — a s ochranou hranic.

Sluneční kotouč na scarabu odkazuje přímo k Reovi a ke Cheprimu. V kombinaci se lvem vytváří mocný ochranný a královský symbol: faraon jako sluneční lev, vládce obou zemí, syn Reův. Právě tato kombinace se na hyksoských scarabech objevuje nápadně často — Hyksosové, přestože byli cizího původu, plně převzali egyptskou solární symboliku a královskou ikonografii.

Z hlediska stylového řazení spadá náš scarab do skupiny, kterou egyptologové označují jako „design scarabs” nebo „anepigraphic scarabs” — scaraby bez hieroglyfického nápisu, ale s dekorativní nebo symbolickou kompozicí na spodní straně. Na rozdíl od „royal name scarabs” (které nesou královské jméno v kartuši) tyto kusy neidentifikují konkrétního panovníka, ale svým motivem odkazují na královskou a božskou moc obecně.

Steatit, glazura a zlatý drátek #

Původně bylo obtočeno zlatým drátkem a celé bylo pravděpodobně také pozlaceno.

Rain zmiňuje zásadní detail o materiální stránce scarabu. Steatit (mastek, minerál s tvrdostí pouhého 1 na Mohsově stupnici) byl ideálním materiálem pro řezbu miniaturních detailů — je měkký a snadno opracovatelný. Po vyřezání se steatitové scaraby obvykle glazurovaly — potáhly vrstvou skelné glazury (typicky modrozelené, napodobující tyrkys nebo lapis lazuli), která po vypálení vytvořila tvrdý, lesklý povrch.

U luxusnějších exemplářů — a sem zjevně patří i náš kus — se scarab navíc zasazoval do zlatého prstenu nebo závěsu pomocí zlatého drátku provlečeného otvorem, který prochází scarabem po délce (tento otvor je standardní součástí většiny scarabů). Pozlacení celého povrchu je méně běžné, ale doložené: zlatá fólie se přikládala na povrch a přilepovala směsí pryskyřic. Takový scarab pak nebyl jen pečetidlem, ale především šperkem a statusovým symbolem — a jeho majitel musel patřit k vyšším vrstvám hyksoské společnosti.

Zlato mělo v egyptském kontextu navíc hluboký náboženský význam. Bylo považováno za „tělo bohů” (nbw) — především za substanci slunečního boha Rea. Pozlacený scarab se slunečním kotoučem tedy představoval doslova zhmotnění solární božské energie.

Scaraby jako předstupeň mincí? #

Tady se dostáváme k otázce, která bude numismatiky zajímat nejvíc: lze scaraby považovat za předmincovní platidla nebo přinejmenším za jejich funkční předchůdce?

Odpověď je nuancovaná. Scaraby nebyly platidlem v tom smyslu, že by se jimi přímo platilo za zboží na tržišti (tuto funkci plnily v Egyptě měřené kusy zlata, stříbra a mědi — debeny a šaty — tedy váhové jednotky drahého kovu). Ale scaraby sdílely s pozdějšími mincemi několik klíčových funkcí:

  1. Identifikace autority: Scarab s královským jménem fungoval jako „razítko” státní nebo osobní moci — obdobně jako portrét vladaře na minci.
  2. Standardizovaná produkce: Scaraby se vyráběly v obrovských sériích, podle ustálených typologických vzorů, s rozpoznatelným „stylem” jednotlivých dílen — podobně jako pozdější mincovny.
  3. Přenositelnost a směnitelnost: Scarab byl malý, lehký, odolný a snadno přenositelný. Vysoce kvalitní kusy ze vzácných materiálů měly nepochybně směnnou hodnotu.
  4. Legitimizace transakcí: Otisk scarabu na hliněné bule zapečeťující zásilku zboží garantoval její autenticitu — funkčně srovnatelné s mincí jako státem garantovanou hodnotou.

Egyptský systém scarabů a pečetních otisků je tak jedním z nejpropracovanějších předmincovních administrativních systémů starověkého světa — a pro numismatiky studující genezi mincí jde o klíčový srovnávací materiál.

Hyksosové, Josef a biblická archeologie #

Josefův příběh a egyptská chronologie #

Jsme zhruba v období 1650–1550 př. n. l., tedy v době starozákonních příběhů o Josefovi (a dalších židovských textů o egyptském zajetí ještě před Mojžíšem).

Rain zde otevírá jednu z nejdiskutovanějších otázek na rozhraní egyptologie a biblické archeologie: existuje historické jádro v příběhu o Josefovi, synovi Jákobově, který se podle knihy Genesis dostal jako otrok do Egypta a nakonec se stal místokrálem?

Paralely mezi Josefovým příběhem a hyksoským obdobím jsou nápadné. Josef je popisován jako semitský cizinec, který dosáhne nejvyšší moci v Egyptě — což je v kontextu tradiční egyptské xenofobie těžko představitelné za vlády domácí dynastie, ale naprosto logické za vlády Hyksosů, kteří byli sami semitského původu. Zmínka o „novém králi, který neznal Josefa” (Exodus 1:8), odpovídá přechodu od hyksoské k 18. dynastii, kdy noví thébští faraoni (zejména Ahmose I.) neměli důvod respektovat cokoli, co bylo spojeno s nenáviděnými Hyksósy.

Redfordova kritika a současný stav bádání #

Kanadský egyptolog Donald B. Redford — autor zásadní monografie Egypt, Canaan, and Israel in Ancient Times (1992) — patří mezi nejvlivnější kritiky přímého propojování biblických patriarchů s egyptskou archeologií. Redford argumentuje, že Josefův příběh v dochované podobě obsahuje řadu anachronismů, které ukazují spíše na redakci textu v 7.–6. století př. n. l. (tedy v době saíské 26. dynastie) než na přímou tradici z hyksoského období. Například ceny otroků zmíněné v knize Genesis odpovídají saíské, nikoli hyksoské době; egyptská jména v příběhu reflektují pozdější jazykovou vrstvu; a detaily o správním systému (jako prodej obilí za stříbro) neodpovídají tomu, co víme o ekonomice Druhého přechodného období.

Na druhé straně stojí badatelé jako James K. Hoffmeier (Israel in Egypt, 1996), kteří poukazují na řadu autentických egyptských reálií v Josefově příběhu — od titulů a úřadů přes pohřební zvyklosti po zemědělské postupy — které by pozdější redaktor jen těžko vymyslel. Hoffmeier připouští pozdní redakci, ale argumentuje, že jádro příběhu má kořeny v autentické egyptské tradici, která mohla být ústně předávána celá staletí.

Současný stav bádání je opatrný: většina egyptologů a biblistů se shoduje, že přímý archeologický důkaz pro Josefovu existenci nemáme, ale že hyksoské období poskytuje nejpravděpodobnější historický rámec pro typ příběhu, jaký o Josefovi vypráví Bible. Náš scarab — jako autentický artefakt z tohoto období — tak slouží jako hmotný most mezi textovou tradicí a archeologickou realitou.

Avaris: hlavní město Hyksosů #

Klíčovým nalezištěm pro pochopení hyksoské kultury je Avaris (egyptsky Ḥwt-wꜥrt), dnes archeologická lokalita Tell el-Dab’a v severovýchodní deltě Nilu. Právě zde probíhají od roku 1966 systematické rakouské výzkumy pod vedením Manfreda Bietaka a jeho týmu z Rakouského archeologického institutu v Káhiře.

Výzkumy odkryly mnohovrstevné osídlení, které dokumentuje postupnou proměnu původně egyptského města v kosmopolitní centrum se silným kanaánským charakterem. Nejpozoruhodnějším nálezem jsou minojské nástěnné malby v paláci z doby Hyksosů — fresky v krétském stylu zobrazující býčí skoky, akrobaty a lovecké scény. Tyto malby ukazují, že Hyksosové udržovali úzké kulturní kontakty s minojskou Krétou — a že Avaris bylo skutečně mezinárodním uzlem, nikoli provinčním hnízdem „barbarů”, jak by chtěla pozdější egyptská propaganda.

Scaraby patří mezi nejpočetnější drobné nálezy z Avaridy. Tisíce jich byly nalezeny ve vrstvách odpovídajících hyksoské éře — v hrobech, domácích kontextech i ve skladištních prostorách, kde sloužily jako pečetidla na zásilkách. Právě analýza distribuce scarabů s královskými jmény hyksoských králů (Chajan, Apepi a další) umožnila egyptologům mapovat rozsah hyksoského politického a ekonomického vlivu.

Typologie hyksoských scarabů #

Hlavní skupiny #

Egyptologická literatura tradičně dělí scaraby hyksoského období do několika hlavních skupin:

1. Královské jmenné scaraby (Royal Name Scarabs) Nesou jméno konkrétního hyksoského krále v královské kartuši. Nejpočetnější jsou scaraby s jménem Aauserre Apepiho — nejdéle vládnoucího hyksoského faraona (cca 1580–1550 př. n. l.). Scaraby krále Chajana (Seuserenre Khyan) jsou vzácnější, ale mají mimořádný geografický rozptyl — nalezeny byly od Knossu na Krétě po Chattusu v centrální Anatolii.

2. Úřednické scaraby (Official Scarabs) Nesou jména a tituly vysokých úředníků hyksoské správy. Tituly jsou většinou egyptské — jmj-rꜣ pr (správce domu), ḥꜣtj-ꜥ (kníže/správce) — což dokládá, že Hyksosové převzali egyptský byrokratický aparát.

3. Dekorativní a symbolické scaraby (Design Scarabs) Do této kategorie patří i náš exemplář. Nemají hieroglyfický nápis, ale nesou symbolické motivy — lvy, sfingy, lotosové květy, spirály, ureje (vzpřímené kobry), sluneční kotouče, ankhy a další egyptské i levantské symboly. Právě tato skupina vykazuje největší míru kulturního synkretismu — mísí egyptskou ikonografii s kanaánskými motivy.

4. Scaraboidy a scaraboidní pečetě Variace základního tvaru — někdy pouze oválné pečetě bez propracovaného broukovitého tvaru na horní straně, jindy zoomorfní variace (kachny, ryby, hlavy bohů).

Lví motiv: specifická hyksoská tradice #

Motiv kráčejícího lva je na hyksoských scarabech natolik frekventovaný, že ho někteří badatelé (zejména Olga Tufnell v klasické typologické studii Studies on Scarab Seals, 1984) považují za diagnostický prvek hyksoské produkce. Lev na hyksoských scarabech bývá zobrazen v profilu, s otevřenou tlamou, často nad lotosovým motivem nebo pod slunečním kotoučem — přesně tak, jak to popisuje Rain u našeho exempláře.

Tento typ lva se liší od starších tradičních egyptských lvích vyobrazení: je dynamičtější, méně hieraticky strnulý, s výraznějším důrazem na pohyb a agresivitu. Někteří badatelé v tom vidí vliv kanaánské ikonografické tradice, kde lev symbolizoval bouřkové a válečnické božstvo — odpovídající egyptskému Sutechovi, jehož Hyksosové považovali za svého hlavního boha.

Kombinace lev + sluneční kotouč na jednom scarabu tak může představovat synkretický symbol: spojení sethiánské královské moci (lev) s egyptským solárním kultem (Re/Chepri). Právě takový symbolický kompromis — přijetí egyptské formy při zachování vlastního kulturního obsahu — je pro hyksoskou vládu charakteristický.

Výrobní techniky a dílny #

Scaraby hyksoského období se vyráběly převážně ze steatitu (mastku), který se těžil v Horním Egyptě a na Sinajském poloostrově. Výrobní postup zahrnoval:

  1. Hrubý tvar: kámen se opracoval do oválného tvaru, vytvořil se otvor po délce.
  2. Řezba horní strany: stylizace broukovitého těla — detail závisel na kvalitě a ceně.
  3. Řezba spodní strany: nejnáročnější část — rytí motivu nebo hieroglyfů do ploché spodní strany pomocí kovových rydel a brusných nástrojů.
  4. Glazování: hotový scarab se potáhl glazurou (obvykle na bázi oxidu mědi pro modrozelenou barvu) a vypálil.
  5. Osazení: provlečení zlatého nebo bronzového drátku otvorem, případně zasazení do prstenu.

Výrobní centra hyksoských scarabů se nacházela pravděpodobně v Avaridu a dalších městech delty, ale také v jižním Kanaánu — Tell el-Ajjul (jihozápadně od Gazy) je jedním z nejbohatších nalezišť hyksoských scarabů mimo Egypt samotný. To naznačuje, že existovala sdílená výrobní tradice po obou stranách sinajského mostu.

Předmincovní ekonomika Egypta: debeny, šaty a pečetě #

Směnný systém bez mincí #

Starověký Egypt — na rozdíl od Lýdie, kde kolem roku 650 př. n. l. vznikly první mince — nikdy za celou svou faraonskou historii nezavedl ražené mince. Egyptská ekonomika fungovala na principu redistribuce a naturálního směnného systému s kovovými váhovými jednotkami jako referenční hodnotou.

V tomto systému měly pečetě — včetně scarabů — klíčovou roli: garantovaly obsah zapečetěných zásilek, identifikovaly jejich odesílatele a zajišťovaly integritu obchodních transakcí. Otisk scarabu na hliněné bule byl v egyptském kontextu funkčně ekvivalentní dnešnímu notářskému ověření — a v tomto smyslu představoval nezbytný komponent ekonomického systému.

Od scarabu k minci: tisíciletá cesta #

Cesta od egyptského scarabu k lýdské minci je dlouhá a vede přes několik paralelních tradic:

  • Mezopotámské válcové pečetě (cylinder seals): podobná funkce jako scaraby, ale v jiném formátu — válcovitý kámen se odvaloval po mokré hlíně. V Mezopotámii se používaly od 4. tisíciletí př. n. l.
  • Krétské a mykénské pečetní kameny: přímo ovlivněné egyptskými scaraby (řada krétských pečetí přebírá skaraboidní tvar).
  • Lýdské elektronové mince (cca 650 př. n. l.): první standardizované kusy kovu s obrazem garantujícím kvalitu a váhu — funkčně průsečík „pečetě” a „odváženého kovu”.

Náš hyksoský scarab tak stojí na samém počátku tohoto vývojového řetězce — jako jeden z nejstarších příkladů předmětu, který kombinuje ikonografickou informaci s administrativní funkcí a materiální hodnotou.

Provenience, legální aspekty a otázka UNESCO 1970 #

Odkud pocházejí scaraby na trhu? #

Každý sběratel, který uvažuje o pořízení starověkého egyptského scarabu, musí znát klíčový právní rámec: Úmluvu UNESCO z roku 1970 o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků.

V praxi to znamená, že respektabilní trh akceptuje pouze scaraby s dokumentovanou proveniencí před rokem 1970 — tedy s dokladem, že se předmět nacházel v konkrétní sbírce nebo obchodním oběhu mimo Egypt ještě před přijetím úmluvy. Scaraby bez provenience jsou problematické, a to nejen z právního, ale i z etického hlediska: nelegální výkopy ničí archeologický kontext, bez kterého ztrácí artefakt většinu své informační hodnoty.

Rain u našeho exempláře zmiňuje zlatý drátek a pozlacení — což naznačuje nadprůměrnou kvalitu a tedy pravděpodobně sběratelskou historii, která musí být prověřitelná. Seriózní aukční domy a dealeři starověkého umění dnes standardně uvádějí provenienci každého kusu — a absence provenience je důvodem k opatrnosti.

Padělky a moderní produkce #

Scaraby patří bohužel mezi nejčastěji padělané egyptské artefakty. Jejich malá velikost, relativně jednoduchý tvar a obrovská poptávka z nich dělají ideální cíl pro padělatelé. Moderní egyptské „turistické scaraby” se vyrábějí v obrovských počtech — především v Luxoru a Asuánu — a některé jsou tak kvalitní, že mohou zmást i zkušeného sběratele.

Na co si dát pozor:

  • Materiál: Autentický steatitový scarab má specifickou strukturu a texturu; moderní padělky jsou často z lisované keramiky nebo plastelíny.
  • Patina: Přirozená patina se vyvíjí tisíce let a má charakteristickou „vrstvovitost”; umělá patina (vytvořená kyselinami nebo barvami) je obvykle rovnoměrnější.
  • Styl řezby: Hyksoské scaraby mají specifický rukopis dílen — znalec rozezná autentickou řezbu od moderní imitace.
  • Otvor: Starověký otvor je vrtán z obou stran (s charakteristickým „přesahem” uprostřed); moderní vrtání je rovné.

Nejvěrohodnější jsou kusy s doloženou proveniencí ze starých evropských sbírek — velká část dnes obchodovaných scarabů pochází z britských, francouzských a německých sbírek 19. a první poloviny 20. století, kdy byl vývoz egyptských starožitností legální a běžný.

Širší kulturní přesah: co nám scarab říká o své době — a o nás #

Multikulturní Egypt a jeho dědictví #

Hyksoský scarab je miniaturním svědectvím o něčem, co moderní svět někdy zapomíná: starověké civilizace nebyly hermeticky uzavřené „národní kultury”, ale dynamické systémy, které se neustále proměňovaly v kontaktu s okolním světem. Hyksosové nepřišli jako dobyvatelé, kteří smetli egyptskou civilizaci — přišli jako obchodníci a osadníci, kteří se postupně integrovali, přijali egyptské zvyky a zároveň obohatili Egypt o technologie a kulturní prvky z Levanty.

Náš scarab — vyřezaný v egyptské tradici, z egyptského materiálu, s egyptskou symbolikou, ale vyrobený pro semitské vládce cizího původu — je hmotným důkazem tohoto kulturního dialogu. V době, kdy se současný svět potýká s otázkami migrace, kulturní identity a „cizího vlivu”, je zajímavé připomenout, že jedna z nejúspěšnějších civilizací v dějinách lidstva — starověký Egypt — opakovaně absorbovala cizí populace a vyšla z toho posílena.

Scarab jako „miniatura moci” #

Pro historika mincí a numismatiky je hyksoský scarab připomínkou, že lidská potřeba vtělit autoritu do malého, přenosného předmětu je daleko starší než samotné mincovnictví. Od sumerských válcových pečetí přes egyptské scaraby po lýdské státéry, římské denáry a české dukáty — vždy jde o totéž: vtisknout do kousku kamene nebo kovu informaci o moci, legitimitě a identitě. Mění se materiály, techniky a kultury, ale základní lidská potřeba — mít v ruce hmotný důkaz autority — zůstává konstantní.

Krásný malý svědek velkých příběhů…

Rain má pravdu. A těch příběhů je víc, než se na první pohled zdá.

Kontinuita skarabí symboliky #

Je pozoruhodné, jak daleko a jak dlouho se skarabí symbolika šířila. Féničané — obchodníci a námořníci, kteří zdědili kanaánskou kulturu, z níž vzešli i Hyksosové — převzali egyptský scarab a roznesli ho po celém Středomoří. Skaraboidní pečetě se nacházejí v punských hrobech v Kartágu, v etruských nekropolích v Itálii, na řeckých ostrovech i v iberských lokalitách. Řekové z nich odvozovali vlastní pečetní kameny — gemmy — které se nakonec staly jednou z inspirací pro portrétní mincovní ražbu.

V jistém smyslu tak hyksoský scarab z Avaridy stojí na počátku řetězce, který vede přes fénické scaraboidy a řecké gemmy až k prvním portrétem zdobeným mincím helénistické doby — a potažmo k celé západní numismatické tradici.

Sběratelské úvahy: scaraby na českém trhu #

Dostupnost a cenové rozmezí #

Egyptské scaraby patří na mezinárodním sběratelském trhu k relativně dostupným starověkým artefaktům — ovšem s obrovským cenovým rozpětím podle kvality, materiálu, zachovalosti a provenience.

  • Běžné steatitové scaraby Nové říše (18.–20. dynastie) bez zvláštní provenience: 50–300 EUR.
  • Scaraby s královskými jmény (Thutmose III., Amenhotep III.): 200–1 500 EUR podle kvality.
  • Hyksoské scaraby s prokazatelnou proveniencí: 150–800 EUR pro běžné typy; scaraby s královským jménem Chajana nebo Apepiho mohou dosahovat 2 000–5 000 EUR.
  • Výjimečné kusy ze vzácných materiálů (lapis lazuli, jaspis, zlato) nebo s muzejní kvalitou: 5 000–50 000+ EUR.

V českém prostředí se scaraby objevují jen zřídka — český sběratelský trh je orientován primárně na domácí numismatiku a medailérství. Občas se však egyptské artefakty — včetně scarabů — objevují v nabídkách předních českých aukčních domů, typicky v sekcích věnovaných antickému umění a starožitnostem. Pro systematičtějšího sběratele jsou relevantnější mezinárodní specializované aukce: Christie’s, Bonhams, Gorny & Mosch nebo specializovaný online portál Catawiki.

Na co si dát pozor #

  1. Provenience, provenience, provenience: Bez doložené provenience před rokem 1970 (nebo alespoň před rokem 1983, kdy Egypt zpřísnil exportní zákony) neriskujte.
  2. Padělky: Nechte si poradit od znalce — v ČR například odborníci z Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nebo z Náprstkova muzea.
  3. Stav: Steatitové scaraby jsou křehké; praskliny, odloupnutá glazura a otlučené hrany jsou běžné a nemusí nutně snižovat historickou hodnotu, ale ovlivňují tržní cenu.
  4. Kontext: Scarab „od dědečka z cestovního kufru” je románová provenience, nikoli legální. Vyžadujte dokumenty.

Pro sběratele, kteří se zajímají o starověké artefakty obecně — a ne jen o mince v úzkém slova smyslu — představuje egyptský scarab fascinující vstupní bránu do světa předmincovních platidel a pečetidel, kde se numismatika setkává s egyptologií, sigillografií a dějinami umění.

Zdroje a další literatura #