Vítěz athénských her v roce 1896 si domů odnesl stříbro. Druhý bronz. A třetí? Třetí neodešel s ničím. Kdo dnes mluví o „olympijském bronzu“ jako o třetím místě, mluví o pravidle, které tehdy ještě neexistovalo — sekvence zlato–stříbro–bronz se prosadila až od her v roce 1904. Do kontextu zasazuje přehled oboru numismatiky.

Zní to jako trivialita pro hospodský kvíz. Pro sběratele je to ale výchozí bod k pochopení celého oboru: olympijská medaile není mince, není to standardizovaná ražba s pevnou ryzostí a jasně definovaným nákladem. Je to medailérský objekt, jehož kov, průměr, autor i počet vyražených kusů se mění hrou od hry — a někdy i disciplínou od disciplíny.

Aukční dům RR Auction uzavřel 23. července prodej zaměřený na olympiádu, v němž se objevilo přes 50 medailí pro vítěze a více než 300 olympijských položek, celkem s 56 vítěznými medailemi. Takový vzorek se nevidí často. A právě proto se na něm dá ukázat, jak se numismatické myšlení — kov, ryzost, náklad, ryjec, zachovalost — potkává s materiálem, který se do klasických katalogových kolonek vejde jen s velkými obtížemi.

Athény 1896: bronz, který se počítá jako druhé místo #

Začněme u té nejstarší vrstvy. Athénský bronz za druhé místo z roku 1896 vyryl francouzský medailér Jules-Clément Chaplain a medaile měří 50 milimetrů. Chaplainovo jméno není v medailérství náhodné — patří ke generaci, která na přelomu století definovala francouzskou školu reliéfu, a jeho signatura je pro sběratele medailí samostatná kvalita, nezávisle na tom, že se tady náhodou jedná o olympiádu.

Podle údajů RR Auction bylo athénských bronzů z roku 1896 původně vyraženo zhruba 150 kusů. Zdůrazňuji „původně“ a „zhruba“ — u sportovních medailí z 19. století je náklad údaj s velkou nejistotou a počet dochovaných kusů je vždy jiné číslo než počet vyražených. Kolik jich reálně existuje, nikdo neví; neexistuje census ve smyslu, v jakém ho známe od gradovacích služeb u mincí. Kdo tvrdí, že jich přežilo přesně X, prodává příběh, ne data.

Sto padesát kusů je ovšem samo o sobě řádově srovnatelné s tím, co bychom u novodobé mince označili za velmi malý náklad. A na rozdíl od mince tady navíc platí, že každý jednotlivý kus měl jmenovitého adresáta — sportovce. Provenience je u těchto předmětů polovina hodnoty. Bez ní zůstává jen bronzový kotouč o padesáti milimetrech.

Londýn 1908: kapitán, hokej a 34 milimetrů ryzího zlata #

Skutečně masivní zlaté medaile se udílely jen na čtyřech olympiádách — 1900, 1904, 1908 a 1912. To je jedna z těch informací, které při prvním přečtení znějí jako drobnost a při druhém přečtení překopou celou logiku sběratelské poptávky. Všechno ostatní „zlato“, které dnes sportovci zvedají nad hlavu, je pozlacené stříbro. Čtyři olympiády. Nic víc.

V aukci se objevila zlatá medaile z londýnských her 1908 pro pole v pozemním hokeji, přidělená Harrymu Scottu Freemanovi, kapitánovi anglického týmu; navrhla ji Bertram Mackennal, vyrobila firma Vaughton & Sons a průměr má 34 milimetrů. Anglický tým porazil v prvním olympijském hokejovém turnaji vůbec, v roce 1908, Irsko.

Zastavme se u těch čísel, protože jejich souhra je pro numismatika mimořádně čitelná. Třicet čtyři milimetrů je průměr zhruba odpovídající větší oběžné minci — a je to méně než athénský bronz z roku 1896, který má padesát milimetrů. Zlato je drahé; kdo z něj razí medaile ve sportovní edici, drží průměr dole. Bronzová medaile si může dovolit velkorysost, zlatá ne. Tohle napětí mezi kovem a velikostí je v medailérství staré jako medailérství samo a olympijské medaile ho ilustrují učebnicově.

Freemanův kus má navíc to, co u sportovních medailí rozhoduje: konkrétní jméno, konkrétní roli (kapitán), konkrétní turnaj, který byl v dané disciplíně první v olympijské historii. To není „zlatá medaile 1908“. To je jednoznačně identifikovatelný předmět s vlastním životopisem.

Chamonix 1924: 33 kusů a 75 gramů, které nejsou zlato #

Nejzajímavější položkou celé sestavy je z mého pohledu první zimní olympiáda. Medaili za první místo v Chamonix 1924 vyryl francouzský sochař Raoul Bénard, měří 55 milimetrů a váží 75 gramů. Vítězných medailí prvního místa se v Chamonix udělilo pouhých 33. Na hry dorazilo šestnáct národů a 294 sportovců.

Třicet tři kusů. Kdyby šlo o minci, mluvili bychom o zkušební ražbě nebo o ceremoniální emisi pro dvorní potřebu. Tady jde o kompletní zlatou vrstvu prvních zimních her v historii — celý jeden vrchol jedné olympiády se vejde do třicetitříčlenného souboru, přičemž některé z těch medailí patřily týmovým disciplínám a rozdělily se mezi členy družstev. Údaj o nákladu opět pochází od aukčního domu, tedy od strany, která předmět prodává; sběratel by ho měl brát jako informaci od prodávajícího, ne jako výsledek nezávislého censu.

A teď ta část, kterou v aukčních katalozích čtete málokdy explicitně.

Fúze: kolik by ta medaile stála, kdyby byla ze zlata #

Sedmdesát pět gramů je vážený, hmatatelný údaj. Kurz zlata máme podle interních kurzovních dat redakce na 1850 Kč za gram k datu aukce. Kdyby chamonixská medaile z roku 1924 byla z ryzího zlata, její čistě kovová hodnota by při této váze činila zhruba 138 750 Kč.

Sto třicet osm tisíc. To je celá „hodnota“ sedmdesáti pěti gramů kovu, pokud by šlo o ryzí zlato — a Chamonix 1924 už do čtveřice let s masivními zlatými medailemi nepatří. Melt hodnota tedy v tomto případě není ani reálná; je to hypotetický strop, který si počítáme jen proto, abychom viděli, jak nízko leží.

Jinými slovy: u předmětu s nákladem 33 kusů, podepsaným francouzským sochařem a doloženým jako součást vůbec prvních zimních her je kovová složka podružná. Numismatická a historická hodnota se s hodnotou materiálu nepotkávají ani vzdáleně — a je to jeden z nejčistších příkladů tohoto rozdílu, jaký v oboru máme. Kdo kupuje olympijskou medaili jako „kus zlata“, kupuje ji z nesprávného důvodu a s nesprávným očekáváním.

Stejný test si zkuste na athénském bronzu: kovová hodnota padesátimilimetrového bronzového kotouče je zanedbatelná. Přesto jde o jeden z nejžádanějších olympijských předmětů vůbec, protože reprezentuje hry, na nichž ještě neexistovala dnešní hierarchie kovů.

Turín 2006: 106 milimetrů, aneb když se medaile utrhne ze řetězu #

Na opačném konci časové osy stojí kus, u kterého se numismatikovi zvedne obočí. Medaili z Turína 2006 navrhl Quatrini a vyrazila Ottaviani International; měří 106 milimetrů a byla dosud největší olympijskou vítěznou medailí. Zlato v běhu na 30 kilometrů stíhacím způsobem v Turíně získal ruský běžec na lyžích Jevgenij Dementěv.

Sto šest milimetrů. Pro srovnání: athénský bronz 1896 má padesát, londýnské zlato 1908 čtyřiatřicet, Chamonix 1924 pětapadesát. Turínská medaile je tedy více než trojnásobek průměru londýnského zlata — a zároveň má v prostředku slavný otvor, který z ní udělal ikonu designu. Vývoj je jednoznačný: čím méně drahého kovu, tím větší plocha. Když přestane rozhodovat cena materiálu, začne rozhodovat gesto.

Pro sběratele z toho vyplývá praktická věc: novodobé olympijské medaile jsou předměty velkých formátů, které se nedají ukládat ani vystavovat jako mince. Vlastní kategorie, vlastní obaly, vlastní požadavky na manipulaci. Sto šest milimetrů se do standardní mincovní kapsy nevejde.

Pochodně: dvacet pět položek jako paralelní sběratelská linie #

Sál kromě medailí nabídl 25 oficiálních olympijských štafetových pochodní od Berlína 1936 po Paříž 2024. To je samostatná disciplína, která s numismatikou sousedí spíš materiálově než metodicky — a přesto ji sleduju, protože se v ní odehrává totéž, co u medailí: identifikovatelný kus, doložitelná provenience, malý počet vyrobených exemplářů pro daný ročník.

Rozsah od roku 1936 do roku 2024 navíc znamená, že jeden aukční katalog pokrývá téměř devadesát let designové historie jednoho jediného objektu. Takové sestavy vznikají roky a rozpadají se v jednom odpoledni.

Co si z toho odnést #

Tři věci, pokud si mám vybrat.

První: kov v olympijské medaili je téměř vždy vedlejší. Masivní zlato existovalo na čtyřech olympiádách, u všeho ostatního je „zlato“ popisem barvy a ceremonie, nikoli složení. Náš propočet u Chamonix 1924 — 75 gramů, 1850 Kč za gram, tedy zhruba 138 750 Kč čistě za kov, a to ještě jen hypoteticky — je nejlepší dostupná ilustrace toho, jak nesouvisí materiál s tím, proč tyto předměty lidé sbírají.

Druhé: mintáž je u sportovních medailí údaj od prodávajícího, ne od nezávislé instituce. Zhruba 150 athénských bronzů z roku 1896 a 33 prvních míst z Chamonix jsou čísla, která uvádí RR Auction. Jsou plausibilní a jsou to nejlepší dostupná data, ale nejde o census; počet dochovaných kusů zůstává neznámý.

Třetí, a nejpraktičtější: hodnotu tady tvoří jméno. Ne jméno mincovny, ale jméno sportovce. Freemanova medaile z Londýna 1908 a Dementěvovo turínské zlato z třicetikilometrové stíhačky jsou hodnotné právě proto, že víme, komu visely na hrudi. Anonymní kus stejné emise je jiný předmět, i když ho vyryl tentýž medailér a má tentýž průměr.

A pro pořádek dvě metodické poznámky, které v oboru sportovních memorabilií mizí častěji, než by měly: číslo, o kterém se mluví po aukci, není totéž jako částka, kterou kupující zaplatí — hammer a cena včetně aukční přirážky jsou dvě různá čísla a při srovnávání výsledků je nutné vědět, které z nich máme před sebou. A estimate není hodnota; je to očekávání aukčního domu formulované před prodejem.

Zbývá jedna vzpomínka na začátek. V roce 1896 třetí neodešel s ničím. Sto dvacet osm let později se za pochodně z devíti dekád a za medaile o průměru sto šesti milimetrů dražilo v jednom sále. Olympijský kov mezitím prošel cestou od stříbra pro vítěze až k pozlacené konvenci — a sběratelský trh se naučil, že historie váží víc než gramy.

Související #

Zdroje #

  • RR Auction / Numismatic News — přehled olympijské aukce uzavřené 23. července, specifikace a náklady jednotlivých medailí (athénský bronz 1896, londýnské zlato 1908, Chamonix 1924, Turín 2006), rozsah kolekce. https://www.rrauction.com — 2024
  • Interní kurzovní data redakce — kurz zlata 1850 Kč/g k datu.

Tento text nenahrazuje investiční poradenství.